Anička:

​

Poznali jsme se už jako děti, v primě na Arcibiskupském gymnáziu, tedy v mých jedenácti a v Ádových dvanácti letech. V prvním pololetí jsme měli nejlepší vysvědčení ze třídy, ale kupodivu to v nás nevzbudilo přílišný pocit spřízněnosti a Áda byl ještě dlouho jen jedním z těch trapných kluků, kteří házejí po třídě mokrou houbou a nechápou, že to na nás holky nedělá žádný dojem (když by se přece právě o tohle měli snažit!).

​

Až někdy v sextě jsem si všimla, že se s Ádou dá dost dobře povídat. Zvlášť dobře tedy vysvětloval přírodovědné předměty a za odměnu, že jsem ho hezky poslouchala, mi ještě kupoval pizzu. Na konci septimy (2012) mi došlo, že jsem do něj zamilovaná a že mě děsí představa už jen posledního společného roku a potom celého života bez něj. Ženská intuice (ta moje moc ne, já jsem na tohle dost natvrdlá, ale ve třídě bylo dost pozorných dívčích očí) mi napověděla, že jsou mé city opětovány. Moje snaha pochopit taje gravitačních a jiných zákonů zdánlivě vzrostla, ve skutečnosti za tím ovšem stála úplně jiná přitažlivá síla.

​

Po několika příležitostech, kdy mohl Áda opravdu dát najevo svůj zájem, jsem vkládala poslední naděje do třídního výletu. Zbytek společnosti se bavil hrami tak inteligentními, až se z hráčů kouřilo, a mně začalo být v chatce horko, takže jsem se vypravila na noční procházku, ačkoliv noční nebe hrozilo deštěm. Áda mě doprovodil, začalo pršet, my jsme šli dál a dál, zastavili jsme se pod krásným starým stromem... a nic! On si se se mnou povídal, jako by se nechumelilo a snad ani nepršelo. Později té noci ale došlo na polibek, pár dní potom jsme si řekli, že se opravdu nechceme vídat jen ve škole a pak už jsme toho zažili tolik, že vám to sem opravdu psát nebudu.

​

A zasnoubení? Už jsme oba dlouho věděli, že se chceme vzít. Po mém návratu ze Španělska a po státnicích se zdálo, že je ideální čas. Zase jsem si musela počkat a už jsem trochu ztrácela naději, ale aspoň to pro mě bylo překvapení. Áda mi totiž chtěl dát ten nekrásnější dárek k Vánocům (uznejte, že je to trochu nefér, to jsem to vybírání dárků mohla rovnou vzdát, když on takhle). Moje nejoblíbenější dárky od něj jsou naplánované výlety, takže jsem jeden plán dostala k narozeninám a 27. prosince jsme se vypravili do Českého Švýcarska na příjemných 16 km. Ten den jsem byla hodně unavená a mrzutá, ale kus od Pravčické brány, přesně v tom druhu krajiny, jaký mám nejradši (skály, borovice, málo turistů – nebylo moc hezky), Áda na úzké pěšince poklekl a řekl: „Aničko, miluji tě a chtěl bych ti dát sebe. Vezmeš si mě?“ Tak jsem kníkla své „ano“ a dál jsem se vznášela. Po pár minutách se nebe roztrhlo a vlhký vzduch prozářily zlaté paprsky, prostě jakkoli jinak než naživo úžasný kýč.

​

Tolik mě to posílilo, že jsme byli mnohem rychlejší, než Áda plánoval, a museli bychom dlouho čekat na autobus. Rozhodli jsme se popojít na další zastávku v naději, že toho z ní pojede víc, ale marně, podobně i s dalšími zastávkami, až jsme nakonec ušli 11 km potmě po kraji silnice, často přilepení na skále a s nohama v louži, a z 16 km bylo najednou 27. Chudák můj snoubenec, vyhlášený tím, že pro něj žádná vzdálenost není dost velká a žádná chůze dost rychlá, se mě, chudinky snoubenky, každou chvíli ustaraně ptal, jestli ještě můžu, když jsem byla tak unavená. Moc už jsem nemohla, ale usmívala jsem se a šla jsem dál, protože jsem zároveň nemohla jinak. A taky už jsem trochu zvyklá.

​

(Áda zatím nemá co dodat)

​

A svatba byla úžasná, aspoň pro nás! Děkujeme za trpělivou podporu, vydatnou pomoc, velkorysé dary, ale hlavně za to, že jste byli s námi!